Po vypuštění se Králíci nedali na útěk. Místo toho se vrhli směrem k Napoleonovi a jeho mužům. Stovky chlupatých králíků se vrhly na nejmocnějšího muže světa.
Napoleonova družina se zpočátku dobře bavila. Ale jak útok pokračoval, jejich obavy rostly. Moře dlouhých uší útočilo na Napoleona rychleji než revolucionáři na Bastilu. Napoleon se je snažil odhánět jezdeckým cepem, zatímco jeho muži popadli hole a snažili se je zahnat. Kočí práskali bičíky, aby obléhatele zastrašili.
Po chvíli se zdálo, že se jim podařilo králíky zahnat a že lov může začít. Ale králíci ještě nebyli u konce.
Generál Paul Charles François Adrien Henri Dieudonné Thiébault popsal tuto scénu ve svých pamětech: „Neohrožení králíci na něj útočili zezadu, odmítali opustit své sevření, vršili se mu mezi nohama, až ho donutili se zapotácet. Následně donutili dobyvatele dobyvatelů, naprosto vyčerpaného, ustoupit a nechat jim pole v držení.“
Napoleon utekl do svého kočáru – ale ani pak se nezastavili. Podle historika Davida Chandlera se
„s lepším pochopením napoleonské válečné strategie než většina jeho generálů, se králičí horda rozdělila na dvě křídla, přelila se kolem boků výpravy a zamířila k císařskému kočáru“.
Záplava králíků pokračovala – někteří údajně naskákali i do kočáru.
Útok ustal, až když se kočár rozjel. Muž, který ovládal Evropu, se v boji s králíky nemohl rovnat.
Byla to Berthierova vina. Jeho kolega místo odchytu divokých zajíců nakoupil od místních zemědělců ochočené králíky, „aniž by si byl vědom, že mezi nimi může být nějaký rozdíl“, jak uvádí Thiébault. V důsledku toho králíci nevnímali Napoleona jako obávaného lovce – viděli v něm krmiče, který jim přináší denní potravu. Císař pro ně byl vlastně takovou obrovskou hlávkou salátu.
„Chudáci králíci … se na ně vrhli s o to větší dychtivostí, že ten den nedostali najíst,“
napsal Thiébault a dodal. „Smích, který toto odhalení vyvolalo, si můžeme pouze domýšlet.“
Zdroj: https://www.mentalfloss.com/article/51364/time-napoleon-was-attacked-rabbits
